Jak vidím odkaz 17. listopadu

Před 23 lety, kdy se roztočila kola dějin v Československu mi bylo necelých 16 let, ale nemůžu říct, že bych nevěděl, co se okolo děje. Vlastně se dá říct, že probíhalo postupné borcení socialistického tábora a my byli jedním z posledních členů, kde se režim odporoučel na propadliště dějin.

Lid tehdy byl ve velkém očekávání, jen někteří – nižší komunističtí funkcionáři, nebo členové strany – prospěcháři, sledovali události s obavami. „Velká zvířata“ odkráčela potichu ze scény, některá předala pomyslné kormidlo moci svým potomkům (např. nedávno propuštěnému před časem ze Švýcarska deportovaného „podnikateli“). Na scénu se začali vracet umlčovaní, tu více či méně kvalitní umělci. Na politické špici se objevili disidenti a prognostici. Bohužel, v těch spodních patrech politiky se začalo formovat podhoubí pro divoký kapitalismus 90. let. I když Václav Havel hlásal, že nezaměstnanosti se bát nemusíme, svým postojem k Ruskému trhu oslabil československý průmysl natolik, že to pociťujeme i po 23 letech, kdy pomalu hledáme cesty zpět na ruské trhy. Snažím se, i když to moc nejde, pochopit Klausovu kuponovou privatizaci, kterou ovládly machinace s neznalostí občanů a skupováním knížek, stejně jako podvodné Koženého fondy. Snažím se věřit, že Václav Klaus je člověk, který by u sebe a své rodiny takové kroky a machinace nepřipustil, ale ve svých 50 letech měl již dost rozumu a lidi jistě znal také. Rozebírat marasmus devadesátých let, s kýčovitými rádobypodnikateli s vexláckou minulostí, kteří ovládli nejen podsvětí, ale i seriozní podnikatelské aktivity je asi zbytečné. S novým tisíciletím se situace začala konečně měnit k lepšímu, ale škod v ekonomice, průmyslu, školství, zdravotnictví, ale i vědě je už tolik, že zvrátit stav je velmi obtížné, ne-li nemožné. Osobně se domnívám, že rozdělení republiky nám také zrovna nepomohlo, ať dnes mnozí říkají, jak se československé vztahy zlepšily. Každopádně nás to oslabilo. Zmínil jsem návrat některých „umlčovaných“ umělců na scénu. Tady bych se trošku zamyslel. Vážím si postojů Marty Kubišové, Jarka Nohavici i Karla Kryla, ale jak dopadli? Marta Kubišová se stala terčem útoků bulvární kolegyně, Jarek Nohavica čelil kritice za koketování s StB a Karel Kryl, než zemřel správně prokouknul směřování naší země a kdyby žil dnes, je jasné, že by se svými protest songy neskončil. Stále jsou tito lidé dobrými maskoty, pro připomínku revolučních událostí, což není úplně fér.

Snažíme se dnes hodnotit, jak se nám podařilo vyrovnat s komunistickou minulostí a jak nás komunisté stále ohrožují. Jenomže co nás vlastně ohrožovalo a ohrožuje? Byl to skutečně komunismus? Je jasné, že komunismus je utopie, lidé by museli vždy myslet na druhé víc, než na sebe, a to jde velmi špatně. Ale ten, kdo v toto věřil, skutečně věřil, jistě nechtěl politické procesy, lágry a mučení tak oblíbené v 50. letech. Toto dělali jen a jen podlí lidé, prospěcháři, kterých je i v dnešní společnosti stále stejné množství, jen nemají za svými zády hnací motor v podobě mocného SSSR! Ne v komunismu, ale v nás samých je problém.

Často slyším, jak kraje ovládli komunisté, jaká je to hrozba. Prosím vás, co je to za hrozbu? Ono to k ničemu nepovede, maximálně se komunisté znemožní, protože budovat kapitalismus je proti jejich ideologii a vybočovat z řady z nastaveného směru je nepřípustné stejně jako před oněmi třiadvaceti lety. Dnes nemají za sebou silný SSSR. Osobně si myslím, že pokud by opět některá ze silných mocností prosazovala násilná politická řešení a my byli jejím satelitem, že by se tyto praktiky přenesly i k nám, bez ohledu na vládnoucí stranu!

Dnes se mnozí bojí připustit, že by podpořili vládu za účasti KSČM, např. prezidentský kandidát Fischer. Nezazlívám mu, že byl členem KSČ, ale nemůže přeci odepsat možnost jmenování vlády s účastí, nebo podpory KSČM pokud tato strana byla řádně zvolena! Už to by mělo by mělo být varováním o serióznosti takového kandidáta. Hrozba není v komunistech v krajích, ale v nezájmu, apatii a ochota nechat sebou manipulovat. Lidé jsou pořád stejní, mají stejné potřeby, sny, touhy, ale i negativní vlastnosti. Politická příslušnost je pouze výraz toho, kam se buď z prospěchu, nebo z přesvědčení přihlásím. Mrzí mě, že nikdo neřeší zaměstnaneckou politiku, že právě zde je to, co všechny trápí. Svět ovládají dravé, až hynenistické marketingové tahy, které slabší povahy tlačí do zadlužování a ekonomičtí lídři tomu přikyvují, protože vidí čísla zvyšující se spotřeby.

Nechme komunisty, ať ukáží jací dnes jsou, co umí. Potom je buď vezměme na milost, nebo na základě činů odsuďme, ale nemůžeme dopředu někoho odsoudit, dokud ještě nic nepředvedl. Zvlášť, když soudí ti, co byli sami členy týmu.

Dovolil bych si skončit slovy zmíněného Jarka Nohavici: „Co na tom, že máme jinačí kabát, hlavní je, jak ten svět berem.“